Když dávání bolí: O bludném kruhu lásky a vlastní hodnotě

Dávala jsem. Dávala, protože jsem věřila, že tak si zasloužím lásku, přijetí, pochvalu. Dávala, dokud jsem měla z čeho – čas, energii, pozornost, starostlivost, trpělivost. Jenže jednoho dne jsem zjistila, že zpět nechodí téměř nic. Střípky, drobky, nebo vůbec nic. A až v téhle tiché prázdnotě jsem si konečně všimla, že dávám stále do stejných míst, kde není žádná studna, jen vyschlé dno, co nikdy nenaplním.

Tohle není příběh jedné ženy. Je to příběh mnoha z nás. Možná i tebe. Dáváme, protože naše duše kdysi uvěřila, že musíme být hodné, vstřícné, obětavé – jen tehdy dostaneme lásku, jejíž nedostatek jsme jako malé bytůstky tolik cítily. Náš dětský svět byl závislý na pozornosti rodičů. Pokud nepřišla, nebo ne v míře, po které jsme toužily, vytvořily jsme si v sobě program: „Musím se snažit víc. Musím dávat, abych byla milována.“

A tak běžíme jako křeček v kolečku, unavené, vyčerpané, s nohama rozedranýma ze snahy oběhnout svět a nasbírat lásku. Jenže to kolečko vede pořád dokola – dáváme, dostáváme málo, cítíme tíživý nedostatek a prázdnotu, a tak hledáme dál, zoufaleji, častěji venku než uvnitř.

Často, když doma, u rodičů, nepřišla láska v podobě, kterou jsme potřebovali, začneme v dospělosti hledat lásku a energii u druhých – ženy u mužů, muži u žen, kamarádky, kolegové, autority, někdy i cizí lidé. Ale vnitřní hlad jen roste. Ve slabosti přitahujeme slabost – a někdy je z toho toxické navazování vztahů, které nás jen dál vysávají.

Až když už opravdu není z čeho dávat, až když se v nás rozhostí naprosté prázdno, může přijít první probuzení. Náhle pochopíme, že žádný člověk, žádný vnější zdroj nám nemůže dát to, co hledáme. Že jsme zaměnili lásku k sobě samým za nekonečné dávání ostatním.

Tady začíná skutečná cesta ven z bludného kruhu. Láska, kterou hledáme, není venku – je v nás. Sebeláska není sobectví, ale základní podmínka zdravých vztahů, života a štěstí. Dáváme si pozornost, obdiv, pochvalu, podporu. Učíme se ocenit své vlastní úspěchy, odpustit si chyby, obejmout své slabosti. To není jednoduchý proces – mnohdy proti nám stojí zakořeněné vzorce z dětství, závislost na uznání zvnějšku.

Pokud jsme v dětství nedostali dost lásky, bezpečí či pozornosti, naučili jsme se hledat venku nebo si dokonce vytvářet imaginární bytosti, které by nás milovaly, chránily, rozuměly nám. Ale skutečné uzdravení začíná, až když si dovolíme stát se tím bezpečným a milujícím rodičem sami sobě.

Nejsme křečkem v kolečku, pokud se rozhodneme vystoupit. Pokud se naučíme dávat lásku nejdřív sobě, teprve tehdy můžeme začít dávat druhým – a to skutečně, svobodně, bez podmínek a bez bolesti.

Moje glosa

Věřím, že cesta k uzdravení je někdy dlouhá a bolestná. Ale je to ta nejdůležitější cesta, kterou v životě můžeme projít. Není sobecké mít se rád, není špatné dávat si to, co jsme kdysi nedostali. Když naplníme vlastní pohár, budeme mít z čeho nabízet i těm druhým. A naše dávání už nebude bolestné, ale radostné a svobodné.

S láskou a pro lásku průvodkyně Hana