Labyrint života dnešní doby

V poslední době mám pocit, že mnozí z nás bloudí. V labyrintu, jehož zdi se neustále mění, aniž bychom je stíhali sledovat. Náš svět se během sta let proměnil rychleji než kdykoli dřív. Zvenku to vypadá, že žijeme v nejlepších časech – máme neomezený přístup k informacím, moderní technologie, možnosti, které si ještě naši prarodiče ani nedovedli představit. A přesto jsme vnitřně často zmatení, ztracení a unavení.

Možná právě proto se tolik lidí v posledních letech obrací zpátky „ke kořenům“. Někteří hledají sílu u Boha, andělů nebo jiných vyšších sil, jiní se vracejí k přírodním rituálům, tradicím či jednoduchosti života našich předků. Jiní zase navštěvují kartářky, astrology a různé „průvodce duší“ v naději, že jim někdo pomůže najít směr v tom nekonečném toku nových podnětů, myšlenek a možností.

Co je tím skutečným kořenem, který hledáme? Myslím, že je to především touha po jistotě, po klidu, po odpovědi na otázku: „Kam vlastně patřím?“, „Jak najít pravý smysl v moři chaosu?“

Náš podvědomý svět je v neustálém boji s tím vnějším. Když jsme zahlceni informacemi a požadavky společnosti, začínáme být vnitřně nespokojení, a tak se přirozeně vracíme k tomu, co nás kdysi drželo pohromadě – k víře, magii, rituálům, tradicím. Není na tom nic špatného, naopak. Je to přirozený obranný mechanismus naší duše, která si žádá návrat k harmonii.

Ale labyrint civilizace je zrádný. Není v něm jednoduchá cesta zpátky. Neexistuje univerzální mapa ani zázračný klíč. Každý z nás se nakonec musí ponořit do svého vlastního nitra, najít odvahu postavit se svým stínům a pochybnostem a hledat odpovědi uvnitř sebe.

Můj pohled, moje glosa

Možná je právě v tom největším zmatku a v té největší rychlosti pokroku naše největší šance. Když se naučíme používat nové možnosti vědomě – tedy srdcem, ne jen rozumem – můžeme v labyrintu najít nečekané cesty a průchody, které tam dřív nebyly. Pomoc shůry, od průvodců, kartářek či andělů, může být krásným odrazovým můstkem. Ale odpověď na otázku, kudy dál, nakonec najdeme vždy jen sami v sobě.

Nebojme se bloudit. Jen ten, kdo se ztratí, může objevit něco nového – třeba i sám sebe. A labyrint života pak nemusí být pastí, ale velkým dobrodružstvím.

S láskou a pro lásku Hana