Proč milovat trávu?

(aneb o lásce, která nezná podmínek a uzdravuje nás)

Kdy jsi naposledy zpomalil*a, sedla si do trávy a nechala se prostoupit tichým šepotem Země? Možná to zní banálně, možná až dětsky prostě. Ale právě v těchto chvílích se odehrává něco, co nám moderní svět často bere – skutečné propojení s tím, co nás přesahuje a současně tvoří.

Polož si ruku na srdce. Zavři oči. Zkus vnímat tlukot svého srdce… A najednou zjistíš, že ten rytmus není jen tvůj. Pod tvým tělem pulzuje země. Všude kolem vibruje život – tráva, stromy, vítr, hlína. Když tomu dáš prostor, začneš vnímat, že tvůj tep se může sladit s tepem Matky Země. A ještě o krok dál – s tepem vesmíru, který objímá vše živé.

V ten okamžik tě naplní něco hlubokého: pokora. Uvědomíš si, jak malou, ale přitom jedinečnou součástí všeho jsi. Zrodit se, vyrůst, rozkvést, žít naplno, přijmout přirozený koloběh… Cítíš vděk za každé nadechnutí, za každý dotek trávy, která ti připomíná, že život je zázrak, ne samozřejmost.

Tráva je nenápadná. Nepotřebuje být vidět, nepotřebuje uznání. Prostě roste, léčí, voní, pohybuje se s větrem, přijímá déšť i slunce. Je symbolem přijetí, skromnosti, síly v jednoduchosti. Když ji miluješ, nemůžeš ji vlastnit, nemůžeš ji ovládat. Nemusíš ji vytrhávat a dávat do vázy, aby byla „tvoje“. Stačí být s ní, cítit ji pod dlaněmi, vnímat její přítomnost. A právě v tom je skutečná svoboda – i láska.

Až si dovolíš milovat takto – bez nároků, bez touhy vlastnit, měnit, ovládat – zažiješ pocit blaženosti, klidu a naplnění, který přichází z hloubi duše. Tato láska je uzdravující. Není to jen poezie – je to stav, kdy propouštíš staré bolesti a dovoluješ světlu vstoupit tam, kde dřív byla tma. Láska bez podmínek je jako slunce – svítí na všechny stejně, nehledě na zasloužení. Je to láska, která nás skutečně vede z temnoty ke světlu.

Možná ti právě tráva připomene, že všechno je propojené. Že nejsme oddělení, že malý dotek může být branou ke zklidnění, sebepřijetí, vděku… a že pokora vůči zázraku života je tím, co nám do srdce opět vrací mír.

Tak si příště, až půjdeš kolem zelené louky, zkus na pár minut sednout, sundat boty, dotknout se země a jen být. Vnímej trávu. Vnímej sebe. Vnímej propojení.

Možná právě tehdy ucítíš, že láska není o tom, co máš, ale kým opravdu jsi – a jak jsi spojený*á s celkem.

S láskou a vděkem k malým věcem, které jsou vlastně těmi největšími.

Vaše Hana

---

#milujuzemi #propojenisprirodou #bezpodmineklasky #vděčnost #pokora #radostzeživota #uzdravujícípriroda #matkazemě #ženskásíla #vnitřníklid #blog #inspirace #vedomitazivot #duchovnirust